Ballada o mlýně.

V chudé naší dědinečce

na drsném skal úpatí

suchem, vedrem mlýnec horský

ustal mlýť a klapati.

A pan otec na zápraží

stojí dni a neděle,

a ti mleči lateří jen,

kdože jim to domele.

Pšenka bílá, žito pěkné,

pytlů plná mlejnice –

a v korytě vysušeném

vody sotva konvice.

A pan otec rozhlíží se

po dalekém obzoru,

marně však se kolem točí

od údolí na horu.

Rozhlíží se, kleje, pije,

všecko – jenom nemele,

a ti mleči, zahaleči

v karty hrají vesele. –

Ušel měsíc, probudil se

jasný, bílý – smutný den:

nebe jako rybí oko,

jako sladký dětský sen.

Jediná jak holubička,

jako modré křídlo jen –

probudil se v letní ráno

jasný, bílý, smutný den.

Mleči posud karty mísí

a pan otec hledí něm

ne víc v modro nebes širých,

ale v suchou prsť a zem.

Kolem úst mu úsměv hraje

trpký, klamný, jako v snách;

ale v tom se divě vzchopí

a hřmí takto po horách:

„Prosil jsem tě, pane bože,

ve dne jako za noci,

abys popřál těm mým kolům

a mé bídě pomoci!

Marné prosby! Slunce praží

dál do chaty omšelé –

a vy, dobří páni mleči,

dál jen hrajte vesele!

Blesk ať pálí tyto došky,

hrom ať do nich zabuší –

oč víc ještě přijíť mohu?

O život a o duši!“

Domluvil. V tom přeletěl mu

maně mráček nad hlavou,

bělošedý, hustě tkaný

a s obrubou krvavou.

Mráček roste. Zdvih’ se vítr,

do výše se nese prach,

pana otce jala bázeň,

pány mleče běs a strach.

Mráček roste. Z něho šlehla

blesku čára klikatá –

a hrom nežli zarachotil,

zachytla se na vrata.

A pan otec křižuje se,

mleči prchli od karet,

oj, už vrata ve plameni,

jiskry z nich se daly v let.

Divý let to! Kudy bral se,

zůstal popel, prach a troud,

hrom řve dále, blesky srší

v poslední jak den a soud!

A pan otec s mleči divý

kol plamenů vede rej,

po vodě tu ani tuchy,

z ohně šlehá beznaděj.

Kámen zůstal na kameni,

samý žár a var a pal,

a pan otec pomatený

zařval v lůno hor a skal. –

Hromy tichnou, blesk se choulí,

do dálky se nese bouř,

ze smutného spáleniště

k nebi trčí čmoud a kouř.

A z těch dumných nebes šedin

spousty vod se valí teď –

na tvé prosby, pane otče,

trochu pozdní odpověď!

„Pozor mějte, páni mleči,

vody plná koryta,

chutě k práci, nežli budou

kola mokem zalita!“

„Jaká kola?“ chasa volá,

„je z nich troška popela“ –

a vod spousta do mlejnice

tokem, proudem běžela.

Vody rostou. Tam, kde mlýnec

ještě v dnešní ráno stál,

vlnami vše vyrovnáno

a proud jen se žene dál.

Ustrašení páni mleči

do skal odtud prchají,

jen pan otec něm tu stojí

se slzami potají.

Vody rostou. Už mu v kročej

vlna šedá vstoupila,

po kolena, po pás, k prsům,

k ramenům se valila.

Vody rostou. Už už klesá

hlava jeho za oběť –

na tvé hrozby, pane otče,

pozdní hrozná odpověď!