Ballada o mračnu.

Hospodář stojí na sadě, k nebi zírá:

hrozivé stíny padají v pole širá,

mračno se černá, roste a přibližuje,

hukotem děsným neštěstí ohlašuje,

nevidět slunce, za mrakem že kdes hoří,

modré jen meče blesků se do tmy noří,

jabloně staré ramena smutně věsí,

bez hnutí v zadu sinavé leží lesy.

Hospodář stojí na sadě zachmuřený,

od návsi pláče zvonu hlas poděšený.

Jestli ty mraky spadnou, tak mžikem zničí

úrodu, která z mozolů jeho klíčí.

Vítr v tom temně zastenal. Křídla zvedá,

zažloutlým okem mračno svou kořist hledá,

těžké jak balvan visí už na spadnutí:

nadarmo asi utopenci se nutí –

nemohou dále utáhnout strašné mraky.

„Bože, vždyť syn můj sebevrah je tam taky,

on jistě nechce pustit ty spousty dolů,

vždyť jsme ta pole osili ještě spolu.

Ulehčí se mu, pustí-li zkázu mračen,

ale já budu s rodinou ožebračen!“

A stařec s hrůzou do mračen vzkřikl stínů:

„Nepouštěj, drž jen, co můžeš, synu!“

A s mraků, jak se náhle pohnuly,

tři kapky krve skanuly –

na čelo otce skanuly.