BALLADA O MRTVÉM DRUHU.

Mně zdálo se: Můj mrtvý druh

za noci přišel, šept’ mi v sluch...

Zrak zahořel jak za živa...

Knír plavý, gesta bláznivá...

Unylý láskou, zamyšlen

tou délkou, již má noc i den,

samotou hrobů zastrašen,

cos šeptal na omluvu svou:

že velké srdce pod hrudou

tak směšně malou uložil

a v mysterie hrobu skryl...

Pak děl: Rci, druhu rozmilý,

zda nezoufá? zda nešílí?...

Skryl jsem se smutkům, radostem,

polibkům té, již čekal jsem...

A v pohaslý já zřel mu zrak:

Zapomeň... Ona nejinak...

Nešílí... Znáš ten její smích?

Už přehlušil pláč soků tvých...