BALLADA O MRTVÉM ŠEVCI A MLADÉ TANEČNICI.

Přes náves za humna do polí

muzika vesele hlaholí,

basa a skřipky a píšťaly

dlouho už na chasu volaly.

Zní ohlas muziky přes pole širá,

za obzor zapadá, v daleku zmírá, –

jak umí hudba ta lákavě zvát!

Do šera večera pěšina bílá

z olšoví nad mlýnem se klikatila, –

vidíš-li bílou tam sukýnku vlát?

Jde hezké děvčátko, černé má oči,

červené pentličky ve vrkoči,

pospíchá, pospíchá, ňadra se dmou,

hebounké tvářičky purpurem žhou, –

hudba zní! V kole se všechno už točí!

Pospíchá, pospíchá, – u cesty teď

nizounká mihla se zeď.

A za ní kříže se zvedají řadou

a hrozí do šera rameny černými,

na rovy zarostlé pod nimi

dlouhé a smutné stíny se kladou.

Eh, což ti mrtví! ti pokojně spí,

ni skočná polka jich nevzbudí!

Amálka pospíchá, sukýnka vlaje,

z daleka muzika láká a hraje,

nožky už tančí, tváře jí žhou,

pod těsným živůtkem ňadra se dmou.

S horkého čela si shrnula vlasy.

Hle, v černých kadeřích chyběl jí květ, –

to cestou jej ztratila asi!

Mrzutě dívka se ohlédla zpět.

A jak se pěšinou nazpátek dívá,

za zdí tam růžový proutek se kývá,

a na něm rozkvétá krvavý květ.

Na hrobě propadlém, zarostlém travou,

nikomu nekvete, zítra snad

dojista větrem by spadl a svad.

Hodila Amálka svévolně hlavou,

utrhla, do vlasů zapletla květ,

ze hrobu vyrostlý květ,

tu růži krvavě žhavou –

a zase poskočí a dá se v let,

až bílá sukýnka ve větru vlaje –

vesele z daleka muzika hraje!

Ale ať hraje, jásá a zní,

tam za zdí mrtví se nevzbudí!

Šla chvilka za chvilkou. Půlnoc už byla,

přes pole, přes dlouhé záhony obilí,

kde klasy hedbávným šumem se vlnily,

měsíčná záře se rozproudila.

A ještě muzika v daleku hrá,

taková bujná a vášnivá,

ve stínech půlnočních doznívá!

Amálka umdlena divokým vírem

z náručí hochů se vyrvala již,

pěšinou zamihla v poli se širém,

běží a běží – kol smutná je tiš.

V prsou však děvčeti srdéčko bije,

a hlavou veselé jdou melodie,

na rtu jí pohrává smích,

v hlubokých očích jí plaménky hoří,

tvářičky do temna rdí se, a v nich

důlky se rozmilé tvoří.

Pospíchá k domovu. U cesty teď

nizounká mihla se zeď.

V měsíčné záplavě kříže se černají řadou,

a černé stíny se u pat jim na rovy kladou.

Amálka proběhnout rychle jen chtěla,

ne, strachu neměla, mrtvých se nebojí,

ať spí tam pod drnem v pokoji!

Křížek jen nedbale dělá.

Šlehla tam přece však očima stranou.

Hle, bílé plaménky po hrobech planou,

ze země potichu tryskají.

A na zdi zbořené u cesty na kraji

sedí kdos skrčený, do dlaní hlavu svou chýle,

měsíční paprsky bílé

skrz na skrz tělem se kmitají.

Krev stydla v Amálce a hrůza jala ji,

nohy jí poklesly, v očích se zorničky šíří,

srdéčko zatlouklo, v hlavě to víří.

Ten na zdi náhle teď hlavu svou zved’,

kalnýma očima k Amálce hled’,

zsinalý obličej obrátil k ní

a zří,

kalnýma očima strnule zří.

Šedé má vlasy a prořídlé jsou,

ostré a protivné rysy,

věneček vousů má pod bradou,

šaty jak za dávna nosili kdysi.

Zelený kabát mu s ramenou visí.

Jak líně ve vzduchu nohama klátí,

holenní kosti v nich z daleka znáti.

„Dlouho se nevracíš!“ skuhrat se jal,

v páteři kosti mu zaskříply temně,

jak hlavou zakýval. „Pojď blíže ke mně,

já jsem už před chvílí ze hrobu vstal,

z mrtvého, smutného stínu!“

A prsty suchými setřásal

s kabátu nažloutlou hlínu.

Jak vrostlá do země Amálka stála,

chvěla se úzkostí, dechnout se bála,

v žilách jí srážela mladá se krev.

„Proč jsi mně utrhla růžičku s hrobu?“

vykřikl najednou hrozný ten zjev,

viděla v očích mu zablýsknout zlobu –

„proč jsi mně utrhla jediný květ,

který mi popřál ten nevlídný svět?“

Vydechla sotva, jak hrůzou se chvěla:

„Já nevěděla!“ –

Čím déle hleděla jemu v líce,

známým jí zdál se být víc a více.

A jak se potichu se zdi teď smekl,

opravdu mrtvého poznává.

Je to on! je to on! Kdo by to řekl?

a strach s ní napolo spadává.

Vždyť je to – Pánbůh ví! – jen mistr Dratvička.

Když byla Amálka maličká,

botky jí dělával zapínací.

Proč se teď najednou z hrobu vrací?

Býval to mládenec starý a mrzutý,

s kladívkem ku práci celý den sehnutý

u okna seděl a tepal a žmolil,

nemluvný, plachý a stydlavý,

s děvčaty hledati zábavy

nikdy si za živa nedovolil.

Teď stojí a hlavou plesnivou kývá,

do hezkých tváří se Amálce dívá.

A když jej viděla nehybně stát,

ty vážně stažené studené rysy,

jak ruce v rukávech bez vlády visí,

jak pod ním chvěje se spuchřelý hnát,

očka jí počala šelmovstvím hrát.

Úlisně prosila: „Pro Boha!

odpusťte, čím jsem vám křivdila, ubohá!“

A mrtvý řekl – tak smutně to znělo:

„Proč jsi mi vzala ten růžový květ?

vrať mi ho zpět!“

Brada se počala lehce mu chvět.

Amálka potichu myslila si:

„Kdo, mistře Dratvičko, kdo že to byl,

kdo vám tu růžičku na hrobě zasadil?

hezounké děvčátko asi?“

Hleděl jí do očí a četl z nich,

co myslí, co značí tajený smích.

„Uhodla’s! Když jsem tu zasypán zemí

osaměl za tou zdí opuštěn všemi,

přišla sem – mladá a rozmilá –

přišla a na hrob mi růžičku vsadila,

se smíchem veselým pravila:

„Přináším růžičku z lásky ti,

ať se tu ujme a uchytí,

ať ve hrob černý a studený

hluboko zapustí kořeny,

ať v rakvi srdce ti vyssají,

po smrti klidu ti nedají!

Nebudeš, nebudeš klidně spát,

že’s nechtěl v životě lásky znát!

že’s nezved’ kvíteček jediný,

jenž ti kvet’ u samé pěšiny!“

Smála se trpce tak. Po mnoho let

růžový keřík mi na hrobě kvet’.

A květ ten krvavě plamenný

hluboko v černou zem zapustil kořeny,

krev moje v těch květech ohnivých!

vyrostly z prsou mých!

Mé jsou to květy!“ – A najednou vztáh’

dlouhé a kostnaté ruce a dychtivě sáh’

po rudém poupěti.

Krvavě svítilo v kadeřích děvčeti.

Chytil a vyrval je, k propadlé hrudi je tiskne,

v očních mu důlcích to radostí blýskne,

ohníčky rudé tam počaly plát.

Amálka chtěla se na útěk dát,

ale cos víže ji – úzkostí zmírá,

jediný vlas její, jediný vlásek jen

o stonek poupěte otočen

poutá ji, víže ji – marně se vzpírá,

nemůže přetrhnout hedbávný vlas!

„Pojď blíže!“ slyší jen strašlivý hlas,

„nevíš, jak srdce mé za živa

po lásce toužilo žhavě,

jaká to muka jsou strašlivá

v prsou i v plesnivé hlavě!

A já šel životem bláhový –

tak mnohý kvíteček růžový

u cesty na mne čekat se zdál,

já se ho utrhnout bál!

A jenom touha mi sžíravá zbyla,

hrobová hlína ji neudusila!“

A slyší Amálka trpký a tlumený smích.

Umrlec lačně tak do očí hledí jí,

kol prstů dlouhých a kostnatých

tenounký vlásek si pomalu ovíjí,

a na něm k sobě vždy žádostivěji

přiklání hezounkou hlavičku její,

marně se vzpírá, je blíže a blíž! –

hrobová plíseň ji dusila již.

„O, mistře Dratvičko!“ ručky své spíná,

„nechci jít s vámi! Je chladná tam hlína!

Jsem tolik mladá, chci teprve žít!

Pro Boha! Nechte mne odejít!“

„Neboj se!“ řekl jí, „vždyť já chtěl jen –

ve hrobě neklidný týral mě sen,

ve snách a v stuchlině pod těžkou zemí

po nebi, po hvězdách stýskalo se mi!“

Z daleka vesele muzika hrá,

opojná, bujná a vášnivá,

v divoké akordy vyznívá.

„Slyšíš, jak vábivě hudba zní?

Stlumená touha tak chvěje se v ní,

jásavé tony, jež letí sem,

jako by svítily životem.

Jako bych v dáli, v té mlživé dáli

slyšel své zapadlé mládí se smát. –

Takhle tak za jitra jedenkrát

muziky hrály,

fábory a dívčí vrkoče vlály – –

Poslyš, jak přes pole sladký se přenáší hlas,

jak by ta chvíle se vracela zas!

Cítím, jak v duté a vypráhlé hrudi

stará se ozvěna budí – –“

Objal jí ohebný a štíhlý pás. – –

V daleku vesele muzika hrá,

opojná, bujná a vášnivá,

v divokých akordech vyznívá.

Po cestě ve svitu měsíce

dva stíny vznáší se ve víru kroužíce.

V závrati Amálka zavírá oči,

v náručí kostlivce dechu již pozbývá,

ale jak muzika zaznívá,

poslušně v taktu se točí.

Hudba zní divoko, divoko, divočeji,

akordy v paprscích luny se chvějí.

Amálka tanci se oddala celá,

hudba ji vášnivá opíjela.

A tančí a tančí – lhostejno s kým,

až bílé sukně se rozlétají,

až dlouhé vrkoče ve vzduchu vlají,

v modravém přísvitu měsíčním.

Najednou zaslechla, kosti jak zachřestí.

Vytřeští oči a vidí – neštěstí!

Plesnivá lebka se tanečníku

s páteře smekla v tom okamžiku,

někam se kutálí do trávy.

V zeleném kabátě při každém skoku

kosti mu skřípají v boku,

a prázdné dlouhé dva rukávy

do kola lítají v divokém reji –

mrtvý se propadá v náručí její!

Vykřikla hrůzou a zdrcena stane, –

pozdě již! Po cestě kosti jsou rozsypané.

Hnedle je po zemi hledat se jala,

zakryla kostičky kabátem zeleným,

ten kvítek růžový uvadlý přidala k nim

a nad tou hromádkou potichu lkala:

„Hle, mistře Dratvičko, co jsem vám udělala!

Vidíte, bláhový, vidíte,

proč vy už raději nespíte?“

V tom cosi lehtá ji na hebkém líčku.

Paprslek sluneční pad’ ve světničku –

Amálka protírá oči.

Ach, Bože, Božíčku, vždyť už je den!

Zlekána s postýlky skočí.

Jaký to hrozný byl sen!

Divokým tancem se doposud hlava jí točí,

krev proudí bouřlivě, a nožky její

klesají mdlobou a pod ní se chvějí.

Dosud však v paměti hudba jí hrá,

taková sladká a vášnivá,

tichounko, tichounko doznívá...