BALLADA O NAŠÍ LÁSCE.

Krajina teskná zapadlá

a rybníků v ní zrcadla...

A vrby sklání větve své

nad hládí vody špinavé.

Zde u vrb dlíme dlouhý čas...

Čekáme, že snad kolem nás

kdys život půjde smavý tu

v paprscích sledních zásvitu.

A stále čekáme tu jen.

A Život je přec stále Sen...

A hlavy těžší, bílý vlas.

Což život nezajde sem as?...

Tolik jsme po něm toužili,

tolik tuch v prsou ožili,

až zde jsme u vod usedli

zklamáni, tišší, smutní, mdlí...

Snad půjde život kolem nás,

však možná pozdě bude as:

vlas bílý zcela, srdce mdlé

a tělo touhou uchřadlé...