BALLADA O NEJISTÉ BUDOUCNOSTI

To divná láska! Rád tě mít

zoufale, jak já, bez úkoje,

tvých černých očí střežit svit,

v tvých ústech nalézt žití zdroje

a vědět (neb’s to řekla): To je

rozmar, jenž ji mijí již –

jak strašno ptát se, leže, stoje:

Čím budu, až mne opustíš?

Co žije, doufá; člověk v klid,

jenž ochrání ho strasti, boje;

za mrazu lípa tuší znít

jar příštích steré včelí roje;

květ doufá v jar. Jen srdce moje

bez víry bije v prsou, slyš!

Ó, aspoň nyní v rozkoš zkoj je:

Čím budu, až mne opustíš?

Tu chvíli blíže slyším jít:

Snad ještě jenom dvoje, troje

procitnutí v tvých loktech. Zpít

mne v posled chtěly rty snad tvoje.

Snad nikdy víc již bez závoje

se ke mně nenachýlíš níž.

Tu prázdno cítím, Smrti znoje...

Tím budu, až mne opustíš.

Co na tom? Dej mi ústa svoje

a líbej, zardus! ptát se když

bych chtěl se Tebe, lásko moje,

čím budu, až mne opustíš?