Ballada o nosu.

Co v číších plane nám révy nach,

žert v každém vykvetá slově,

starou báj v zbořené věže tmách

vypráví netopýr sově.

Na římsách kopřivy táboří,

v smutku spí zámek, – leč v nádvoří

právě jsme pozvedli číše.

To bude snadno teď čtyry sta let,

byl hrabě Sigurd zde pánem.

Rod jeho po vlastech před věky kvet’,

mnohým vlád’ lesem i lánem.

Vnuk všecko v cizině utratil,

v otcovský zámek se navrátil

a v pustých síních jen zíval.

Otců hrad smutně zřel do krajů,

tráva mu bujela v dvoře,

pavouk vlád v jizbách a ze stájů

pro dluhy vyvedli oře.

Obrazy předků všech odnesl žid.

V nádvoří, síních vlád’ hrobový klid

a prázdné byly i – sklepy.

Prchli juž sluhové, kde jaký byl,

jeden zbyl hraběti pouze;

nevím, zda z věrnosti na zámku byl,

či z dlouhé chvíle, či z nouze.

V ruinách chodíval jak ruin král,

ve dne spal a večer v taroky hrál

s hrabětem, – stín jeho věrný.

Ani zbla k jídlu nezbylo již,

co kapsář mnicha sklep zíval,

za krbem hlady chrastila myš,

pán hvízdal a sluha kýval.

Aj, tu jak sjede blesk na spící les –

vyhráno! Pomoc tu, dnes ještě, dnes!

Hrabě měl myšlenku náhle.

Vzpomněl si na starou rodinnou zvěst,

jak proti Turkům kdys k boji,

by rodu svého povznesl čest,

děd vyjel v rytířské zbroji;

i válčil udatně, – krutý však los, –

jat byl a Turci mu uřízli nos,

sotva že z vazby své prchnul.

Tu když se domů zas navrátil děd,

litoval trpce té ztráty,

uměle dal si zdělati hned

na místo nosu – nos zlatý. –

Od děda báji tu slýchával vnuk,

hraběti teď ji snad anděl sám vnuk’,

kéž noc tu, rychle, jen rychle!

Neměl juž poklidu po celý den;

co mrtvým to zlato platné?

V zámeckých hrobkách spí tuhý sen...

Ó stůjte, myšlenky chvatné!

Lampu vzal, mečem svůj opásal bok,

ruka se chvěla mu, váznul mu krok,

dvanáctá! – rychle teď dolů!

Zář lampy šlehnula v klenutí,

z koutů všech plašila stíny,

rakve kol, – v třetí z nich bez hnutí

praděd spí vážný a siný.

Hrabě meč vytasil, – v tom větru chlad

kahan zhas’ v jeden ráz, meč z ruky pad’

a hrabě chvěl se jak třtina.

Za rakví pomalu zvedal se kdos,

pod pláštěm kahan mu planul,

v ruce nůž blýskal, – na dědův nos

vrhnouti chtěl se, – však stanul.

Nůž z ruky upustil, strachem se chvěl...

Vlastnímu sluhovi hrabě v tvář zřel,

do smíchu dali se oba.

A co dál stalo se, nevím juž dnes;

hrad sřícený v kraj zírá tiše,

v nádvoří zní však veselý ples,

smích hlaholí, cinkají číše.

Ze zámku ruina, z hraběte prach,

zbyla jen báj, kterou ve věže tmách

vypráví netopýr sově.