Ballada o pěvci.

On na skálu s důvěrnou harfou si sed’,

kde pod jeho nohou moře si hrálo.

Měl v slzách stopený jasný hled,

a v prsou srdce, chladné jak led,

co všady jaro se smálo.

Vše okolo jediný sbratřil ples:

břeh, plný polí i zeleně svěží,

a v suchopáru nachový vřes,

a v dáli vonný, modravý les,

i řeku, jež s touhou do moře běží.

On přezíral všecko. Po boku jen

mu harfu k zvukům větru dech ladí.

Ty linuly kol jak stlumený sten,

jak ptáček, kdy ze sna probuzen,

si samotu tichou písničkou vnadí.

A pěvec na skále tak si děl:

„Ty přírodo, jediná v kráse i vděku,

nač v různé ji vkládáš podoby těl,

kdy chceš, by člověk jí trpět jen měl,

a v rány kdy nemáš hojivých léků!

Když rozkoše svojí nejsladší kmit

jsi vdechla v spanilý útvar mé panny,

nač shášeti náhle dnů její svit,

nač vzbouzeti v prsou neznámý cit,

by uvadl zase jak kvítek ranný?

Nač mohutná křídla nadšení

ku těsné člověka připínat hrudi,

by poznal jen, v zápalu umění

ta zemskost jak tíží co kamení

a srdce mu stále ledově studí?

Nechť stařec nad divy vlasy rve

a s lichou vědou se smlouvá a hádá,

on žil již. Však mládí zná právo své,

jen lásku a mladost zas k sobě zve,

a srdce jen blaha, jen štěstí si žádá.

Ty slunce ohnivé, mocný tvůj vznět

vše jednou k životu hřeje a láká,

však ten, který svadnul, víc nevzbudí květ,

a kdo zde zhynul, ten nepřijde zpět,

ó nad ním jen věčné šero se smráká!“

Pak na skálu divoce vztýčil se zas

a lýru svou družnou o kámen tříští.

„Buď prokleta! Navždy zmlkni tvůj hlas!

To poslední buď o nás světu vzkaz:

Ta kostra a troska, jež zde se blýští!“