BALLADA O PODIVNÉM TOVARYŠI.

Bouřný je čas a všecko tone,

ostrovy s ptactvem, květiny vonné,

věže, jež čněly do oblak...

Zachráníš se? Ne. Nevíš jak...

Právě v tom vchází zakuklený

podivný Tovaryš v čtyři mé stěny,

masku si odsune, z jeho oka

života hnus plá ze hluboka...

V zaťatých zubech krev ze rtů zrudlá,

nějaká slova smutná a schudlá

krčí se schouleně za sebou,

jako houf trestanců jdou a jdou...

Nenávist hvízdá v tom dechu, zdá se,

jako by hrob v tom mluvil hlase

záchraně výsměch i nadějím,

tomu, v co doufám, co sním a co vím...

Vchází... To je zas má Zoufalost,

hrozný a zamlklý, bezradný host,

nad vším, co žije a nad vším, co doufá,

si zoufá, si zoufá...

Přišla se mlčky posadit,

nemluví, nechápe, či nemá cit?

K tanci-li odkudsi zazní nota,

šklebí se maskou pierota...

Hřebem je přibita k její lebi,

porážek veselostí se šklebí,

ale já vidím: Toť Zoufalost

sedí a sedí, svých prstů hryže kost,...

v mlčení dlouhé... v čas neblahý

nade mnou, nad zemí, nad vrahy

našimi, nad velkým v otroctví rodem,

nade mnou, nad zemí, nad národem...

Ptám se: „Proč s dochvilností děsnou

ruce tvé na mou hlavu vždy klesnou?“

Ptám se: „Proč tak, jak přišla jsi,

neodcházíš?“... „„Jdu v zápasy...““

„K čemu tu lodičku směšně malou

pod paždí nosíš?“ – „„V bouř nenadálou...

Na moře spustím ji, budu plout...

Každý je předurčen zahynout...““

„K čemu ta kotva? Je stokrát větší

nežli tvá loďka, tvém o zmatku svědčí...“

„„To, aby v bouř kdo povyplul,

jistěj a dříve zahynul...““

Mlčíme potom... Již den je bílý...

Venku bouř stromy rve, vichr šílí...

Tovaryš, ani se nenadám,

odejde tak, jak přišel sám...

A já se modlím svých modliteb chválou

za milost zázraku nenadálou...

A než zas přijde host strašný ten,

budu jist, silný, zdráv, přesvědčen...