Ballada o posledním draku.

Ve smutek město zastřeno

a pláč i nářek všady,

ni král, ni moudří kmetové

už nevědí si rady.

Za městem drak se šeredný

položil v bujné sady,

a každý jeho potravou,

kdo ukáže se tady.

Nadarmo král naň vysílá

svých pluků chrabré řady,

drak jízdu jako pěšáky

požírá dohromady.

Lid poražen je zoufalstvím,

král bílý vous rve z brady.

Co platna moc mu královská,

co platny pevné hrady!

Tu před trůn jeho staví se

dceruška plna vnady:

„Nás panny pro vlast obětuj,

my pro vás zemřem rády.“

Král brání se, však lidu hlas

mu staví dlouhé snady,

a vládce v panen průvodu

jde smutně ve chrám Lady.

Přijata oběť bohyní

a draku do náhrady

za veškerý lid ostatní

dán panen život mladý.

Jest každý nyní bezpečen,

kdo zaměřil si kady,

i draku dobře k duhu jdou

panenské krve slady.

A posléz také dochází –

ó těžké břímě vlády –

na dceru krále milostnou,

již cení nad poklady.

Tu mnohý rytíř věhlasný

vyhledal draka spády,

by potřel jej, však každý zpět

šel s krvavými zády.

Již vedou oběť za bránu.

Tu panic prostý vady

úprkem vjíždí do města

a za ním vojska řady.

„Zastavte! nazpět vraťte se! –

Čas není na výklady. –

Ty, králi, svolej kmety své –

však rychle – do úrady.“

Na čem se rada usnesla,

kdož řekne bez závady,

však jisto jest, že s obětí

se dali na odklady.

Hned v městě samá veselost

i hlučné serenady,

a v chlady noční družku druh

si vábí do zahrady.

Den třetí. Drak již před městem

hlav pěti zvedá hady,

a soptí oheň, děsně řve,

svou daň chce bez výhrady.

Však v odpověď mu jenom smích. –

Ó, hanebné té zrady! –

Co není, nemůž dáno být.

A drak náš – pošel hlady.