Ballada o Radosti.

Krb můj je dnes vyhřátý,

zdi sluncem svítí

a vůní tajemných

nadešly chvíle...

Pojď, veselý Cizinče,

ty plavovlasý,

Tvé oči jsou jasné

jak jarních hájů.

Pojď, lehká Tvá chůze,

Tvůj smích je mi hudbou.

Tvůj hovor jak klasy

když vyzrálé šumí. –

A z kterých končin

a v kterou dobu,

za jakou jdeš touhou,

to tajemství Tvoje.

V ráz srdce mé zotvíral,

v něm rozžehl svícny,

květ rozstřiknul rudý

po neklidných koutech.

Se všemi Sny tančil

do noci, do dne,

je roztesknil všecky

divokou touhou.

Je zulíbal všecky,

je zkolébal v loktech,

jich vášnivé výkřiky

na ňadrech ztlumil...

Pak po jeho odchodu

tak dlouho, tak dlouho

vše svítilo v jiskrách

a plakalo touhou.