BALLADA O RUSÉM HOCHU.

Byl chudý sirotek. Ve tmavém hvozdě žil –

a skalních doupatech; znal všechny písně ptáků

a živé prameny a zámky čarných vil,

jež věže z achatů nořily do oblaků.

Za modrých večerů do kraje vycházel,

když luna zardělá nad hvozdy závoj tkala,

když z dálných předhoří zazněly tóny cell

a kněžna rusalek své písně rozelkala.

Na žlutém balvanu tak sedal každý den

v sšeřeném úvale, jejž kapraď zarůstala,

a bílé levkoje a květy plavých žen

v jichž lepých korunách mdlá jeho duše lkala........

Dnes povad’ zlatý hvozd... S ním víly odešly

do vodní hlubiny, jež zrakům zakleta je

a v sirém potoce se shlíží měsíc mdlý

a vůně vzpomínek na jasné slzy taje – – –

Za teplých večerů teď tady ticho je,

když hvězdy voskové nad lesy závoj tkají.

A v šero pižmové zní hlasy hoboje.

Kříž Jižní zaplanul nad oněmlými kraji....