Ballada o rýmu.

Kdos, rýme, nazval tebe otrokem,

na povel pána jenž se k nohám plazí.

Mně zvukem v řečišti jsi hlubokém,

kde divý ručej pěny svoje hází,

bouř jehož vichrů šumot doprovází;

v té vřavě vždy se vrací jeden zvuk,

jenž ovládá těch živlů burný hluk

a ozvěnou se vrací ku skalám. –

Ty, rýme, zníš tak v citů nesouzvuk,

jak jongleur s hady s tebou pohrávám!

Tys jako ptáče, v sněhu vysokém

kdy dřímá kraj, mráz v okna perly sází,

kdy led se blýská strží, potokem,

a stříbrná jak vřetenka ční mlází,

mha světem vládne, moře beze hrází;

tu na okénko naše ťuk a ťuk,

tím zvukem hyacint hned na květ puk,

jenž na mém okně truchlil sám a sám –

já otevřel ti, vlétnul’s jako Puk,

jak jongleur s hady s tebou pohrávám!

Dnes dáš se lapit přímým útokem

a zítra těžko rhytmus k tobě razí

si cestu oklikou a poskokem,

a jindy sám se podáš bez nesnází

a plyneš jako ambra z řecké vásy.

Teď v tobě hřímá vojska valný pluk,

teď ocean svou bouři v tebe shluk,

teď jako hvězda svítíš rhytmu tmám,

teď trilek jsi, s nímž letí ptáče v buk,

jak jongleur s hady s tebou pohrávám.

Buď zdráv, ó kníže! Mnohý nedouk

rád střepem svým by o tvou číši ťuk,

leč otrokům tvůj nezní drahokam,

mně usmíváš se, Villonův jsem vnuk,

jak jongleur s hady s tebou pohrávám!