BALLADA O ŠAŠKOVI HUMORU.

Měl král jeden šaška. Od kosti

to dobrák byl, přímý a ryzí,

však cítil se ke své žalosti

v té králově zemi tak cizí.

Kam naklonil ucho, bujný zněl smích,

kam přišel, tam hudba a plesy,

od výkřiků rozkoše divokých

se třásly až hluboké lesy.

Však Humoru v oku hasnula zář

a chodil jak obtěžkán hříchem,

a král, jak mu pohléd’ v ztrápenou tvář,

vždy škádlivým napad’ jej smíchem:

„Eh, jsi mi to šašek – aby tě ďas!

Či šaškovi šaška mám vzíti?“

A zasmál se, číši vyprázdnil zas,

že šaška chyt’ v pichlavé síti.

„Ty mlčíš, ty vzdycháš, příteli,

jdi, oblec se do kněžské kutny!“

Však šašek jen: „Král-li veselý,

proč šašek by nesměl být smutný?“

Tu stalo se, král že regentů kruh

si vybral, by vládli zaň věrně,

ten právo, ten školy, jiný pak dluh

a s dluhem by spravoval berně.

Rok přelétl zemí. Vzpomněl si král,

že přezvědět musí, jak vládnou;

a se šaškem z hradu vyšel si v dál

a nevzal si družinu žádnou.

Jak v první ves přišel, sedláka zřel,

měl líce tak smutné a bledé,

však divný mu úsměv na ústech tkvěl.

„Hej, sedláčku, dobře se vede?“

„Eh, nemoh’ jsem zaplatit regentu daň,

a dneska mi odvedli krávu –

pan regent – my všichni se modlíme zaň –

když vezmu to kolem, je v právu.

My všichni ho ctíme hluboce,

on tolik, co otec nám pravý,

že v dobytku právě nemoce,

hned vzal mi jej – pro moje zdraví!“

Tu usmál se král, a v druhou šli ves

a lidí dav našli tam hojný.

„Co stalo se?“ – „Regent poslal k nám dnes,

že hochy chce do velké vojny.

– Pan regent je velmi dobrotiv k nám,

jej stojí to škrtnuti brku,

on o děti naše chce starat se sám,

a zbavit nás hladových krků!“

Tu králi se hněvem zachmuřil hled,

jen chvíli však v davu tom prodlil.

Šli dále. Ves třetí. U chrámu kmet

tam „Díky, ó Bože!“ se modlil.

„Zač děkuješ, starče?“ – „Prohrál jsem při,

však v modlitbě děkuji vroucí,

já prohrál, však se mnou žalobci tři,

neb stranou jim vzali vše – soudci.“

Tu přes čelo králi mrak se již hnal,

to znak byl, že trestat chce viny,

leč šašek? – Hle, v tváři hrá každý mu sval,

a rázem je docela jiný.

Jak slzami měl by zalitý zrak,

a úsměv přec září mu rtoma:

„Teď pořádek, králi, tak nebo tak,

já cítím se teprv teď doma!“