Ballada o šelmosmrtiči.

Heřman z Bubna byl udatný pán,

který šel jednou na divný výlet,

neboť mu rozkaz byl ukrutný dán,

zvěř dravou aby šel flobertkou střílet.

Tedy tam střílel opice,

tygry, lvy, slony a jiné šelmy,

až dobrodružství tropíce

jednou byl polekán velice velmi.

Kde rozprostírá se aequator,

– ó běda, boha za milost proste! –

tam v poušti stojí neznámý tvor,

na kůži samý hřebík mu roste.

Heřmanův kůň – jak známo – se lek’,

před potvorou divnou se vzpouzel.

„Pro vlast a pro ni!“ Heřman si řek’,

„což jsem zapadl do říše kouzel?“

Nabrousil sobě píku svou hned,

ubohou duši svou poručil bohu,

s podivnou obludou v boji se střet’,

až náhle podrazil třetí jí nohu.

Leč běda! nastojte! jaký to hlas?

Lidský hlas v obludě úpí!

Heřman však chytil ji za provaz,

myslil si: „Tohle to Hagenbeck kúpí.“

Tak s tvorem divným dále se bral,

ale, ó běda, než zpátky sem došel,

tvor ten žalostí stále řval,

nejedl, nepil, třetí den pošel.

V museu nyní uchován jest,

lví kůže mu pod hlavu dána –

ať sladce dříme tam, budiž mu česť –

a ať se nezbudí, pro Krista Pána!!