Ballada o šípu.

V hlubokých hvozdech Winchestru

zní rohů veselý ples.

Volavčí péro na přílbě

král Vilém na hon jel dnes.

Habry a modříny jásot zněl:

„Žij dlouhá léta král!“

Před zámkem loveckým Henry princ

s dvořanů družinou stál.

A chrta svého pohladiv

se rozhled’ po lese.

„Věděl bych rád, kdo nejlepší z vás

mně kořist přinese!“

A s šňůry pustiv sokola

tré šípů každému dal,

každému ruku důvěrně stisk’

a hojnou kořist přál.

V hlubokých úvalech Winchestru

zní rohů veselý ples.

Havrani mláďatům vypráví:

„Naposled král honil dnes!“

V náručí stověkých modřínů

matný svit večera plál,

po lovu před zámkem Henry princ

s dvořanů družinou stál.

Ve skalách z daleka jak z říše vil

zněl mnohý lovecký roh,

u nohou prince pobitá zvěř,

kanců a tetřevů stoh.

Každý tu chlubil se kořistí,

honu král každý být chtěl,

princ Henry mlčky stál zasmušen,

divý žár v očích mu vřel.

Tu z řady milordů, když jejich spor

v divokou vřavu vzrost’,

pan Gloster divoce zahřímal:

„Nejdražší já zlovil skvost!

Co kanec, liška, tetřev a laň?

já, trůnu věrná vždy stráž,

zlovil jsem nejdražší pro tebe zvěř,

to péro volavčí znáš?

Tré šípů dal jsi mně v odchodu,

dva darmo jsem z tětivy slal.

Ďábel ví, proč se mi na třetí

do cesty namanul král!

Dobře víš, špatným jest lovcem ten,

kdo s šípem opouští hon,

čest domu svého jsem zachoval,

pro tebe – ulovil trón!“

A lordů tlum a lovců sbor

zajásal: „Žij Henry král!“

Ten ale posud stál zasmušen,

až s šklebným úsměvem prál:

„Měj dík za vzácnou kořist svou;

tvůj podařil se vtip.

Chci rovněž dobrým střelcem slout,

mně též zbyl – pro tebe šíp.“