BALLADA O SMRTI.

Tys neviděl tenkrát Smrt,

jak v bílém světle u okna stála

a pátrala po mém srdci a zraku,

tys netušil hloubku, jež mi závrať dala,

tys nechápal smutek tónů uvadlých

a rytmus krve mé a tíži stínů mých!

Tišeji byl bys mluvil o černém mraku,

který se sunul od blízké řeky

nad moje čelo!

Úzkostný pláč zalkal shroucenou duší,

na oknech víno se úponkami tmělo.

Úsměv tvůj měkký

změnil se náhle v grimassu, z které se tuší

zachvění krvavého žáru

zapadlých Sluncí v moře, kde loď tvoje kývá,

svinuté plachty, hvězdu na stožáru.

A hleděli jsme pod zhaslým lustrem,

jak plují oblaka, ta divně proměnlivá,

jak vítr půlnoční neznámou žalost zpívá,

jak flory smuteční poletují městem.

A cosi hrozného před námi pnělo!

Tys neviděl tenkrát Smrt,

jak na mne míří strašlivým gestem,

neviděl prázdné ty důlky jako mrtvé věky,

upřené do mého srdce a zraku!

Tišeji byl bys mluvil o tmavém mraku,

který se sunul od blízké řeky

nad moje čelo!

Růžový věnec kolísal jako hračka

pod zhaslým lustrem.