BALLADA O SMRTI JARA.

Umírá jaro jak hošík bledý,

umírá... přišel kdos na výzvědy

a ptá se: „co květů v klín jsi mi střásl?“ – –

ah, ano! a – zhasl!

Umřelo jaro jak hošík bledý,

umřelo... Léto naň dýchlo s jedy

zrání a sklízně a s ní jdou skony

a pláč srpů – zvony.

Rakvičkou tmavý mu rubáš matky

a za chor mu k pohřbu ptactva zní hádky,

kdo první má zaplakat píseň fléten,

že umřel nám květen!

Umřel nám květen... zaznívá v háji,

lesům již větry to šepotají

a od potoků pláč zas píšťalek mučí,

kdo zpívat tak učí!?

A milovat?... lká dál šero stínu –

dáme mu na hroby my rozmarinu

dívky, když na prsou hocha tu prodlí,

proč k hvězdám se modlí!

Zaslechla o tom zem, matička – vstala...

studenou rosičkou zaplakala

a do rána z rakve – pějí o tom kosi –

dvě čekanky prosí!