Ballada o sochaři.

Zemřelo dítě sochaři – do ruky dláto vzal,

anděla sochu dítěti na hrob by vytesal.

V kámen jak tvrdý udeřil, ruka mu klesla zpět,

mrtvého děcka obraz zřel – lilije zvadlé květ.

V rakvičce zřel je ubledlé – šatečků sněžných běl,

potřásl hlavou, dlátem dál v utvrdlý kámen hřměl.

Prsa se dmula, hořel zrak, kámen se živnout zdál,

k nebesům anděl kamenný perutě malé pjal.

Jako když z šedých mlhovin nebes se noří zjev,

jako když z dáli stále blíž jásotný zvučí zpěv,

mohutní, sílí, roste víc – akkordem mocným zní,

do duše padá, probouzí ozvuky ráje v ní:

z kamene spousty nořil se v každičký dláta ráz,

postavy známé milý zjev, tvářiček dětských jas...

Poslední dláta údery – poslední dláta tes,

s jásotem sochař v obětí kamenné sochy kles’...

Znícené oko zaplálo v nadšení svatý žár:

Uměním nazpět zavolal – smrt co mu vrhla v zmar.