BALLADA O STARÉ LÁSCE.

Z vrb smutek těžký dýchal

a rudá veselost z máků.

Své jedy západ míchal

naivních do oblaků...

Je v podletí láska smutná

a nudnější v zapadlém hnízdě...

Zde víno tak hořce chutná,

noc k zpáteční volá jízdě...

Je nudné už, ruku bílou

ret vadnoucí políbí-li.

Již tolik let za svou Milou

ten nemluvný jezdí Milý...

Tak za rokem rok když míjí,

i láska sestarává...

Jak hodiny lhostejně bijí,

i nálada mizí hravá...

A Milenec všeho, co Nové,

jenž nemá rád dlouhé lásky,

když nuda mu do lebky klove,

jí hladí šednoucí vlásky...

Dí ona: Kdos čeká, kdos hřeší...

Kdy vzpomenete si zase?...

Mne galantnost vaše teší,

ba téměř láskou zdá se...

Na tragiku dlouhé lásky

se zodpovědnost věsí...

Je Rytíř hravé Masky

a zodpovědnost jej děsí...

A charakterní panna

zas věčně touží a čeká...

On přijíždí jednou z rána

a večer zas na rok zmizí...