BALLADA O STARÉM KOSTELÍČKU.

„Který bloud ten kostel stavěl?!

Jiných věcí třeba je:

skulinami déšť se lije

do stodoly, do stáje.

Nač by zde ta bouda hnila?

Rychle, chaso, chop se díla,

vždyť už z vysokého krovu

dvorec postavíme znovu!“

Zeman děl – a těžko čeleď

rozešla se po práci.

Duní rány, dříví praská,

steré srdce krvácí.

Den když zmíral, chrámek malý,

v němž tak rádi klekávali,

rozvalinou smutnou k pláči.

S úsměvem pán domů kráčí.

Ale sotva den se zrodil,

na rtech úsměv rychle zhas’.

„Vstávej, pane, stal se zázrak:

na svém místě kostel zas!“

Zeman zděšen s lože skočí,

kvapí k oknu, třeští oči;

svatyňka tu – velký dive! –

stojí před ním jako dříve.

„Rychle, chaso, měj se k dílu,

rozházej tu haluznu!“

Do večera zase leží

břevna, lati porůznu,

při prvním však kuropění

sluhové se ustrašení

plíží k pánu, by mu děli,

kostelík že zas je celý.

Vyslechl tu zprávu zeman

rozechvělý, v tváři bled,

po třetí pak v divém hněvu

svatyňku dal rozházet,

k troskám volá strážců davy,

sám se v jejich čelo staví,

nezvané by stavitele

ztrestal za to dílo smělé!

Přišla noc – a bdělé strážce

hrůza nutí k útěku.

Jaký ruch to v rozvalinách,

krev že stydne v člověku!

Kameny a černé trámy

na sebe se kladou samy,

nejeden z nich těžkou ránu

dává ztrnulému pánu.

Zeman od té chvíle hrozné,

na všem těle ochromen,

na nosítkách do svatyňky

nositi se dal co den. –

Dosud kostelíček malý

v stín se horských obrů halí,

dosud obec nedaleká

k modlitbě v něm zbožně kleká.