Ballada o svatbě v Kanaán.

Po celém Kanaánu víří svatby ruch!

Šest dní tu byli s rozmarinou vycházeli zváči

a poslíčkové až se prohýbali pod koláči,

však za to sešel se též slavný hostí kruh!

vždyť dostavil se, slyšte, s Matkou svou sám Pán,

ten slavný kazatel, jenž vyšel z Nazaretu –

a lidé kývali a šlo to od rtu k retu,

že nebylo tu ještě také svatby, co je Kanaán.

Kol domu žen je žádostivých jako much,

a každá živě povídá a každá ráda slouchá,

co na vozy se naloží pak nevěstina roucha,

a při tom nechat může každá zrak i sluch.

A zase, jaký náklad na hostinu dán,

pec chlebovou že po měsíc již topí denně,

ba pětkrát že ji topily jen na pečeně,

a výsluhy že uchystáno je pro celý Kanaán.

Pak zvědavy zas k oknu obracejí tvář:

jak ženich uvnitř hledí ostýchavě, jen jak kradbí

svou na nevěstu, jež tu trůní vedle starosvatbí;

jak nevěsta je krásna, samá zlatá zář,

a v štěstí němá, jak by ret byl ukován;

jak družbovi, když družičce své mlsku nese,

se černé oči svítí, ruka jak se třese –

snad brzy zase uzří novou svatbu rodný Kanaán!

V tom náhlý křik a již jsou ženské v jednu hrst!

Bylť šíbal starosvat všem zevlujícím ženám venku

potajmo ostrou jehlou přišil sukni na sukénku,

pak hrnek s vodou vzal a jak by na ně chrst’!

Ty chtěly uskočit, kde bezpečnější stan,

však v klubko sešity jak zběsily teď skáčou,

a tančí, hulají, až všecky smíchy pláčou,

a bujný vřískot jejich přes celičký letí Kanaán.

Však také hosté vnitř pojednou mění vzhled –

vždyť po stolech se šeptem nese nevítaná zpráva,

že mimo nadání se v džbánech vína nedostává,

a každý, náhle žízniv, mrzut věsí ret.

Též panně Marji apoštol to sdělil Jan.

Ta dí však: „Ticho – ticho! Povím já to synu

a co Vám poručí, Vy rychle dbejte činu,

a starý rozveselí se nám znovu zase Kanaán.“

I ptal se Ježíš: „Zdali prázdné štoudve mám? –“

„Šest prázdných zde!“ – „Nuž ze studnice vody do nich vlejte,

ať každá k přetékání plna, při tom dobře dbejte,

a přineste je sem, nechť já jim požehnám. –

Teď panu starosvatu první dejte džbán! –“

A starosvat již rychle po plném si sáhnul,

a napil se a v udivení ruku vzpřáhnul:

„Aj, takového nikdy vína neurodil Kanaán!“

A již zas ozdobných měl řečí dost a dost:

„Nuž, páni muzikanti, nástroje své sesbírejte

a vemte dobrou notu si a pěkně vivat! hrejte –

ať žije s matičkou svou převzácný náš host!

Nechť brzy má svůj dům a při něm pole lán,

a v domě hospodyňku, krásnou jak to kvítí,

jež ve dne myrhou dýše, v noci hvězdou svítí –

a my pak všichni vzpomeňme si dnešní svatby v Kanaán!“

Je ticho kolem. Matka smutně hledí v klín,

jeť vidět, zlá že tucha dobrou duši její tísní,

a proto každý na starosvata se tuze přísní

a zvědav čeká, co as prosloví teď Syn.

Však úsměvně svůj okřín s vínem pozdvih’ Pán:

„Tuš! páni muzikanti. Račtež všichni píti –

kde dobří lidé jsou, je vždycky dobře býti –

já dím, že věčně vzpomínáno bude svatby v Kanaán!“