BALLADA O SVATĚM.

Že do duše mu mluvil kněz,

on jako hříšník stál tu dnes

a přeslavnému tomu rváči

dnes prvně oko vlhlo v pláči

a on jak dítě zaplakal.

Jen tedy sám už... kolik dní,

co slyšel výkřik poslední;

co hrozný pohled jeho ženy

byl ztrhaný a omlžený

a v sloup se zvrátil v mrákotách.

A umřela... On pil a pil,

že dávno rozum utopil –

leč do hrobu jak hleděl za ní,

v té chvíli práčem nebyl ani,

ve chvíli té byl člověkem.

A kde stál drsný vesský dav,

jej zraky v duši pobodav.

„Tak, teď ať pláče,“ lidé děli,

„to jakobychom nevěděli,

že utrápil on ženu sám.“

A v něm tím slovem všecka krev

ustydla v ráz, – leč pohleděv

tam ke dnu hrobu, sklonil hlavu

a šel jak hříšník středem davu...

kdos hodil po něm kamenem.

A kámen sletěl na témě.

On klesna, povstal se země,

jen obrátil zrak sklenný, tupý

a odvrávoral do chalupy,

kde žil, jak žije v boudě pes.

Tu smutněj' bylo každým dnem

a v oku jeho nevlídném

se tměly chmury, v jeho čele

tak posupné a zdivočelé

se dumy těžce motaly.

Tak zatím zima znenáhla

v sněhovém plášti přitáhla

a do samoty v horách skryté

s ní přišli jednou Jezuité

a v chrámě vesském kázali.

I on zas prvně od těch dob

sem na nebožčin přišel hrob.

Jak divná změna s ním se děla!

Zas poprvé šel do kostela

a vyslech' celé kázání.

A bázliv skrčen v tmavý kout

sem denně chodil poslechnout,

jak hřímalo to v chrámku vesském...

a oči jeho plály leskem

tak horečným a příšerným...

A denně mlčky chodí sem

těch kazatelů za hlasem

a tiše pak se domů plazí

a neví, co mu duši mrazí

a co mu hoří ve skráni.

A přestal prát se, přestal pít,

že nemohli to pochopit.

A řekli: „Stůně.“ Snad. Leč býval

jen v kostele, i doma zpíval

jen vážné písně pochmurné.

A tak byl jednou krutý mráz

a nad krajem se měsíc třás'

a on tu myslil jako zpitý

na nebožku a Jezuity

a na nebe a na peklo.

A myslil si na život ten

a jak byl přec tak nešťasten,

on, silák. A tu napadlo mu,

jak přec je už tak dávno tomu,

co poznal kdysi ženu svou...

A myslil, čím to tenkrát byl,

když poprvé ji políbil...

To bylo dávno, kdysi v létě

v takový večer, vše kdy zve tě

jen k lásce, žhoucím polibkům...

A kdo to všecko vypoví?

Květ na ně pršel lipový

a v ptačích písní sladkém zvuku

tam světec stál, Jan z Nepomuku,

a v jeho loktech zpíval pták.

Až divnou úzkost v oku měl,

když na vše teď si rozpomněl...

Teď vyšel na práh... psi jen vyli

a měsíc plál tak mrtvě bílý,

kol byla jasná zimní noc.

Stál bledý jako mrtvola,

zrak jeho bloudil do kola –

hle, tam to bylo: v cesty polou

pod nachýlenou lipou holou

se bělal sochy šerý stín...

A dále hřbitov chudičký

a na něm jako bludičky...

On šeptal: „Bože, jak to zebe...“

A nahoře se třáslo nebe

hvězd chvějným leskem planoucí.

„Tak, ty jsi jednou chránil nás

a teď tam stojíš a je mráz

a ty jsi venku, pořád venku...“

A jak by bál se o myšlénku,

se v bázni kolem ohlížel.

A děl: „Mně řek' ten černý pán,

že hříchy jsem až zasypán...

O ne, o ne, mně tak je lehce

a ani se mi spáti nechce...

ten svatý jak je venku sám...“

Zas myslil, co mu říkal kněz,

a bylo mu tak smutno dnes;

a přeslavnému tomu rváči

zas jednou oči zvlhly v pláči.

On šel tou nocí sám a sám.

A v půlnoc ze vsi víc a víc

psi táhle vyli na měsíc.

A on tam s těla trhal šaty

a zpíval: „Svatý, svatý, svatý...“

Hlas jeho letěl v spící kraj.

„Tak vidíš, vidíš...“ hlavou kýv',

„že nevzpomněl jsem, blázen, dřív!

Ty mrzneš tady v zimní noci

a jsi tak sám a bez pomoci,

zde, přikryj se mou halenou!“

A na svatého hleděl dál

a svatý se mu živým zdál –

a zdálo se mu, že ten svatý

se vděčně choulí v jeho šaty,

že vlídně naň se usmívá...

„Tak vidíš, vidíš... vše ti dám

a tu noc s tebou pohlídám.

Však vím, že se ti tuze stýská.

Až v oku se ti slza blýská, –

nu neplač, neplač, jsem tu já.“

A kolem krutý, velký mráz

a nad krajem se měsíc třás'

a on tu myslil jako zpitý

na nebožku a Jezuity

a na nebe a na peklo.

Tou nocí těžký smutek táh'

a on tu dřímal v mrákotách.

Tak našli ho: před svatým v poli

se zastavili u mrtvoly,

jež ležela tu ve sněhu...