BALLADA O TŘECH MILENKÁCH.

Mám hrdou milenku, jsou oči její plání,

kde v sivých mlžinách cíl za obzorem mizí,

ji šílen zbožňuji, – však ples můj ni mé lkání

jí v duši nevniká, vždy zůstává jí cizí.

Z mé písně plane jí můj žár i moje bída,

ji stíhám hrozbami i modlitbami všemi,

ji prosí proud mých slov a žebrá pohled němý...

„Já nerozumím ti!“ – toť vše, co odpovídá,

„té lásky nechápu, cit tento cizí je mi.“

Mám sladkou milenku. Zrak její vášní hoří,

ret její nezná slov, jen v polibky vše vkládá,

a v jejím objetí jak ve plamenů moři

vše shoří ve mžiku, čím duše v smutku strádá.

Ta ke mně přichází, když srdce umdleno je

a resignací vše či pohrdáním soudí –

a pak mi vlichotí, že pošetilí bloudi

jsou marní snové mí a všecky žití boje

a v zapomnění říš mne žárem svojím vloudí.

Mám snivou milenku – jsou tůní oči její,

snů svatých lekníny v nich věčným jarem kvetou

nad duše propastí, kde v skrytu nejhlouběji

tkví citů poklady. Když zmořen vášní kletou

jí klesám u nohou, štván žití zoufalostí

své trýzně žaluji a zápas marné touhy –

tu z hnědých očí těch mi jeden pohled dlouhý

ráj jara otevře, v svém království mne hostí

a všechnu minulost v ráz mění v přelud pouhý.

Mám hrdou milenku, jež v porobu mne chvátí,

mám sladkou milenku – zrak její vášeň věstí,

mám snivou milenku – ráj v očích zřím jí kvésti –

a přece odpověď z nich žádná nemůž dáti,

když v touhách táži se, zda a kdy dojdu štěstí!