Ballada o věčnosti krásy.

Ty posud žádnou nedotknutá změnou,

vždy pyšným čelem čnící z rozvalin,

ať malbou, sochou, písní nebo ženou,

ty rosa v parna žeh jsi, záře v stín,

a házíš lidstvu věčné růže v klín.

Buď pozdravena písní mojí smavou,

ó kráso! rájů ztracených jsi stráž,

tys k nesmrtelnosti jen cestou pravou,

saň všednosti ty drtíš sedmihlavou:

ty nesmrtelná do tmy věků pláš!

Jak v Iliu kdys vstali před Helenou,

když měli soudit ji pod tíží vin,

ty rovna té, jež narozena pěnou,

vše v jho své krušíš, každý prachu syn

je otrok tvůj; jde, kam tvůj volá kyn.

Ať Rubens oděl tebe štětce slávou,

ať Aischyla verš za herolda máš,

ať z lebky Angela se valíš lávou,

ať v Bacha žalmu úpíš hymnou lkavou –

ty nesmrtelná do tmy věků pláš!

Moc před tebou je lvicí ochočenou,

ty korunuješ každý velký čin,

ty nejvěčí a jedinou jsi cenou,

již získat lze; jak Don Quixotův mlýn

v prach smělce deptáš, jenž tvůj spřádá zhyn.

Ty nezarosteš ani hrobů trávou,

jak Madonna, které se podobáš,

jdeš středem zmijí, hraješ s hadů hlavou,

vždy vítězící s tváří usmívavou:

Ty nesmrtelná do tmy věků pláš!

Ó paní světa, Lethy chladnou šťávou

zrak neskrop mi, až klesnu ve rubáš,

jen tebe zřít chci branou Hádu tmavou,

a modlitbou jen tebe vzývat žhavou,

jež nesmrtelná do tmy věků pláš!