BALLADA O VĚRNÉ ŽENĚ.

Dva stáli spolu v jarní den,

za ruku vzal ji roztoužen,

a jak ji pustil, blýsknul na ní

a zůstal na ní do skonání

maličký prstýnek zlatý.

Jí rozvoněl se každý květ,

jí zatřpytil se celý svět

jak malý prstýnek zlatý.

Dny zvolna jdou, je každý tich

a plný mraků šedivých,

jen prsten pořád je zlatý.

A padal včera, padá dnes

z té chladné mlhy na život rez,

jen prsten pořád je zlatý.

A zvolna prošlo roků moc,

šeď chladná zhoustla v černou noc,

jen prsten pořád je zlatý.

Pak přišla smrt. Jí toužně vstříc

plá strhaných dvé zřítelnic:

„Vše opustím, jdu ráda s tebou,

jen na památku vezmu s sebou

svůj malý prstýnek zlatý.“