BALLADA O VIOLE D'AMOUR.

Noc tichá je a vlahá

a plna snů a blaha,

kdy člověk vzpomíná.

V měsíce záři divné,

ten nástroj na zdi živne;

Ó píseň zoufalá,

slyš, oddech tajeplný

těch strun tam čeří vlny

na viole d'amour.

Ó kde ta ruka, která

tu vždycky za večera

ty struny budila,

že třásly se a chvěly

v ten sladký večer celý,

v tu krásnou jarní noc!

Kde ty, jenž si tu stával

a tak své milé hrával

na viole d'amour.

A ona – ona kde je!

V těch strunách se to chvěje

jak tichý, zašlý pláč.

Ó dávno zašlé chvíle!

A hrdlo sněžně bílé

se chví, to labutí,

a chví se píseň snivá,

s níž jiná v souzvuk splývá

na viole d'amour.

A jednou chvěly jste se,

Ó struny, v divém plese,

to bylo jako mráz

když táhne v lada holá,

a zní to, pláče, volá –

Ó píseň zoufalá! –

tak zrazen, večer celý

kdos hrál tu osamělý

na viole d'amour.

A naproti ta záře,

jak přišli od oltáře,

a ples a šum a smích,

ten úsměv v mladé líci –

a tady klesající

kdos s čelem krvavým...

pád... a pak ticho zase...

jen struna dochvěla se

na viole d'amour.

A potom na té stěně

kdos jiný zamyšleně

svým okem dlívá v snách.

A náhle v záři divné,

ten nástroj na zdi živne –

Ó píseň zoufalá,

slyš, oddech tajeplný

těch strun tam čeří vlny

na viole d'amour.