Ballada o vlasech mojí paní.

Buď veleben tvůj hustý, dlouhý vlas,

jenž zlata lavinou se k skráním řítí,

ve slunce záři plane nad topas,

a v stínu když tvé ouško musí krýti,

jak lísky kůra leskne se a svítí!

Víc vůní v něm než v jižní noci jest,

víc jisker v něm než na obloze hvězd,

jak lilje kmitá jím tvůj bílý vaz.

Ó nech mne u tvých nohou věčně sníti –

tvůj hladit vlas jest líp než víno píti!

Pod tíží svou on jak Demetry klas

se kloní, jako proutí vrby v sítí,

a každou chvíli tryskne z něho jas,

jak z větví myrty, které fenix vznítí,

když v sobě tuchu nesmrtnosti cítí.

Ten fenix, láska tvá, to hoří v něm,

nad čelem krásy tká ti diadem

a kmitá hvězdou v stínu dlouhých řas.

Ó nech mne u tvých nohou věčně sníti –

tvůj hladit vlas jest líp než víno píti!

Ó spusť jej dolů! Přes zbořenou hráz

jak vodopádu letí vlnobití,

ať touhy moje spějí za ním v ráz

a jeho bleskných paprsků se chytí,

se houpajíce na nich! Nechám hřmíti

v ně motýlů roj, svojich polibků,

ať spletou z nich si vonnou kolíbku,

kam Kupido se skryje v lásky čas,

až budu šťasten u tvých nohou sníti –

tvůj hladit vlas jest líp než víno píti!

Jak rozříznutý zlatý ananas,

v němž šťavnatých zrn démanty se třpytí,

své srdce, plné písní na tvůj vlas,

ti podávám. Chtěj milostivá býti! –

tvůj hladit vlas jest líp, než víno píti!