Ballada o zajatém slavíku.

Je jaro zas a kvete všechno kvítí,

v svém klíně chová moře třešní sad,

sto písní ptačích s oblohy se řítí –

jen tvoje píseň nechce dosud zníti,

ty v úzké kleci mlčíš posavad.

Jde láska světem, útlá srdce spíná

a v zraku dívčím snivé touhy nítí –

kam tvoje píseň odletěla z lad

kams v místa chladná, cizí, nehostinná,

ó, slavíku, jenž v kleci musíš mříti?

Zda dosud vidíš háj, kde měsíc svítí,

roj světlušek kde v bílé keře pad’,

kam bledé hvězdy chodívaly sníti

v lesk jezera, jež spalo tiše v sítí,

kde básník ve snách odpočinul rád?

Zda vidíš místa vonící a stinná,

kam přicházely bíle laně píti,

kde vodopád lkal v květy střemchy spjat

svým zlatým proudem v jezero se řina,

ó, slavíku, jenž v kleci musíš mříti?!

Sem ani jeden ohlas nezazní ti,

kde v poutech zmíráš do žaláře jat,

a jenom básník tvoji bolesť cítí,

jenž tolik chtěl a pranic nesmí míti.

Zda může jitro naší touze vzplát

a v požár vznítit naše ňadra líná,

zda můžem’ křídla v báječný let vzíti

a volně rozpjat ještě jedenkrát,

chtít v nebesa a lepší místa jiná –

ó, slavíku, jenž v kleci musíš mříti?!

O, zemři, pěvče, hořký je los žití

a velký bol a větší naše vina,

že v prsa svá jsme vesmír chtěli skrýti

a vznítit krásu, která uhasíná,

ó, slavíku, jenž v kleci musíš mříti.