BALLADA O ZAKLETÉ PRINCEZNĚ.

To stará bajka, vím,

však smysl vždy má nový.

Drak chrlí oheň, dým,

a pod skálou si hoví.

Na skále stojí hrad,

stem zlatých oken do krajiny zírá,

v něm plna luzných vnad

princezna mladá marnou touhou zmírá.

Po věže cimbuří

výr zasmušilý chodí,

zří v dál, se zachmuří,

když ořem nebo lodí

se někdo blíží sem,

na poplach křídly buší,

tu drak, jenž zpit jest snem,

se k obraně hned vzruší –

Ó princezně je k smrti smutno v duši!

Tu přišel mladý jun,

měl lýru po svém boku,

v ní hlahol zlatých strun

a jásot mládí v oku

a sílu, nadšení.

Výr na cimbuří začal křídly tlouci,

drak v ohně chrlení

slal celé řeky síry, smoly žhoucí.

Za okny princezna

již střetla okem juna,

slyšela, vítězná

jak hlaholila struna.

Drak ztuh a zkameněl,

výr spustil křídlo vzpjaté,

jun blíž a blíže šel,

blíž zněly struny zlaté. –

Jak princezně se všecko v hlavě mate!

Výr mrtev s hradby kles,

a vrata z kořen letí.

Jun s dívkou, jaký ples!

již leží ve objetí.

Sad kolem zakletý

se rozvíjí v ráj, tisíc ptáků zpívá,

polibky poety

se dívce v duši věčné jaro dívá.

A co se stalo tam,

to v jiném tvaru zase

jest věčné, zlobě, tmám

vždy píseň vysmívá se.

Zášť, zloba bez mezí

v sled nadšením se spije,

a krása vítězí,

a svěží vavřín vije;

princezno zakletá, viď, svatá Poesie?!