Ballada o zimě.

V bezlistých stromech jak to stená!

jak s oblohy se sype sníh!

rampouchů stříbrem přetížená

spí malá chata v závějích.

Jí v okénku se paprsk mih,

pad v květ a stéblo, zvonek, klas,

jež na tabulky vetkal mráz,

jak hvězda hrál, jak jisker řada;

teď zmizel, trysk a opět zhas –

Sníh stále padá, padá, padá.

Šla kolem se světlem tam žena?

Či z krbu rudý žár se zdvih?

Sním. – Pryskyřicí nasycená

louč praská v jisker kotoučích,

to duše stromů prchá z nich!

Teď dvéře otevřeny v ráz,

slyš, s pláště sníh si kdosi střás,

juž vstříc mu běží žena mladá.

To on! – Ty kroky! a ten hlas! –

Sníh stále padá, padá, padá.

Svět jedna tůně zamlžená,

kde západ, sever, východ, jih?

V led tuhne řeky kalná pěna,

a v pustém poli v sněhu rýh

tlum koroptví se krčí tich.

K té chatě sněním těkám zas.

Jak tráví večery tam as?

Zda ona má jej vskutku ráda?

Jak přejde jim ten zimní čas? –

Sníh stále padá, padá, padá.

V tmu jizby z duší proudí jas,

on rozplítá jí zlatý vlas,

rty ke rtům a sny ke snům spřádá.

Svět zmizel jim – a z mraků řas

sníh stále padá, padá, padá.