Ballada o živém ohni.

Jej všichni máme v srdci svém,

je naším ostnem, naším snem,

nám v srdcích stále hoří,

ba sám to srdce tvoří.

Jej neuhasí moří tok.

Za rovník zanes' bludný krok,

až k točen dojdi ledu –

on hoří srdce v středu.

Buď jakékoliv víry syn,

kdos Čech, nevyrveš ze hlubin

žár jeho blýskající,

vždy nový, tryskající.

Jej třeba zdeptá nový čas,

však z popela on šlehne zas

nebeskou rudou růží

ve čackých ňadrech muži.

Nechť rozvlní se splavem vod,

stem cizích nauk, cizích mÓd –

všem ucho propůjčíme –

leč oheň dál v nás dříme.

Vše vidět, vědět, zkusit, znát!

V sled každý navrátí se rád

a v srdce své se vnoří,

kde onen oheň hoří.

Co mohlo přijít – přišlo již,

my snesli každou ránu, tíž,

ba kámen sami v hrobě

jsme navalili sobě.

Však oheň v srdcích dále plál,

a kámen puk', led srdcí tál

pod ohně velkým žárem,

až střetli jsme se – s jarem.

Zvěst dí, že v ňadrech země tak

plá věčný oheň – jistě znak

je toho, jejž my máme,

na němž se ohříváme.

Plá sta let – bude tisíce.

Jest z jedné velké hranice,

na březích stála Rýna,

nám v srdcích – nezhasíná.

Nejčistší srdce splálo v něm,

svůj žár nám dalo odkazem

a jeho tvůrčí síla

se věky obnovila.

Z nás každý, kdo je dobrý Čech,

má aspoň jiskru ve ňadrech,

a ví, že tou jen žijem,

se o svůj život bijem!

Tak, svatý ohni, dále plaň!

Myšlenky světlem zahřej skráň

a dělnou učiň mozolnou

a uhnětenou českou dlaň!