Ballada o Životu a Smrti.

Též jednou svoji balladu chci pět,

jak mi ji Život, jak mi Smrt ji kreslí,

neb k oběma jak na rozkvětlou snět

včel chumáč, všecky sny moje se snesly,

tu touhy perutí, tam dumy vesly.

Tu děcka úsměvem, tam písní ptáka

mne Život vábí, vzněcuje a láká,

jek piju v slunci, v rose, v květné řase,

nechť v zápětí hned jemu stín se smráká,

ples náhle taje v slzí vodopádě,

rtem nadšeným můj refrain ozývá se:

Buď, Žití, zdrávo ve své luzné vnadě,

buď, Smrti, zdráva ve své přísné kráse!

Ó závratný to a vířivý rej,

jímž atom s hvězdné říše letí k zemi;

on Život sám, ač sotva stihneš jej,

se nese světla i vln peřejemi,

tu plá, tam dýchá, porami vře všemi;

aeony letí v různé změně tvarů,

tu v květnou pýř, tam v hvězdný prysk, tam v páru,

tu v ňadrech dívčích, tu v slavičím hlase,

tam chvěje se a jásá ve rozmaru

a neví, co jest změnou v tvarů řadě,

že Smrtí zvem v svém jazyku a čase. –

Buď, Žití, zdrávo ve své luzné vnadě,

buď, smrti, zdráva ve své přísné kráse!

Při pohárech, v nichž zlatá réva plá,

při průvodech, v nichž vrou a hlučí davy,

na honbách, v jizdách, vlas kde větrem vlá,

a v objetích, kde vedle sebe hlavy

rtem lačným pijí rozkoš z retů lávy;

ve věncích trofejí, ve thyrsech hodů,

na klínu Cerery, jenž plný plodů,

být jedním sadem Hesperidek zdá se,

jdou ruku v ruce vždy a v chorovodu

jak blíženci, již pouze Fata vládě

urvali žezlo v Kosmu hodokvase. –

Buď zdrávo, Žití, ve své luzné vnadě,

buď, Smrti, zdráva ve své přísné kráse!

Z nich každý hrozný jest jen o sobě,

však v objetí jsou jednou harmonií.

On znovu klíčí vždycky na hrobě

a ona poslední jest melodií,

kde v úbytku sil se juž cíle míjí

to drama všeho! Oba vedle sebe

jsou jako s nocí den a s Hérou Hebe,

tkáň celá zjevů, v které vždy a zase

vše zhlíží sebe jako mne i tebe,

ve klidu, třpytu, v stínu, v bouří vádě,

vře, dýchá, hýří, jásá, usmívá se:

Buď zdrávo, Žití, ve své luzné vnadě,

buď, Smrti, zdráva ve své přísné kráse!

Zle smýšlel s lidstvem, hlubokou kdo strž

vrh mezi obě, odkud začlo drama

všech sporů, snah a zmatků o přítrž,

ta honba za úspěchem smutně známá;

být přestal život pestré panorama,

kde vystřídá se pouze zjevů řada,

by nové ustoupila. Věčně mladá

je v hvězdě příroda i v sedmikráse,

plod svatý je, když zraje i když padá.

Tak vesmírem jdou svorně pohromadě,

tak volám stopen v obou zlatém jase:

Buď zdrávo, Žití, ve své luzné vnadě,

buď, Smrti, zdráva ve své přísné kráse!