Ballada o zpívající studánce.

Ve hloubi lesa na skal kraji,

kde roste střemcha, hloh a bez,

pod zemí studánka se tají,

neznámý pramen zpívá kdes,

bez pohnutí mu slouchá les.

Zrak nadarmo se v skály kloní,

kol trávy klas a rudý vřes –

a vlny zvoní, zvoní, zvoní.

V kmen shnilý jahod rtíky plají,

a pryskyřník a zvonek, sléz,

a vedle v lomu šípky zrají

a skálu tmavý břečtan slez

a zakryl její příkrý tes.

Kol motýl se a vážka honí,

a v křoví sotva ptáček hles,

a vlny zvoní, zvoní, zvoní.

Kde je ten pramen? Kolem tkají

balvany neprostupnou mez,

on zpívá dál a jako v báji,

tu slyšíš jásot, smích a ples,

a rolniček a zvonků směs!

Dlaň poutníka jej nezacloní,

by krůpěj z něho k ústům vznes,

jen vlny zvoní, zvoní, zvoní!

Kéž, pěvče, studánka se roní

ti v srdci v žití shon a děs,

a mírem zvoní, zvoní, zvoní!