BALLADA O ZVONECH.

Pln záře, jeden ples a smích,

plál ve tmy pražský hrad;

dvé pěvců přišlo německých

před králem zazpívat,

a dnes je vítal Václav král

a českých pánů řad.

V svých rukou loutny, před králem

se uklonili teď,

a dech se tají, úží všem,

a v nachu paní pleť,

jak struny vzdychly, jemný van

jak v květnou dých by sněť.

A cizí pěvci zpívají

o kráse cizích niv,

o touze, jež jde potají

a mnohý koná div;

tak pět o růžích, slavících

kdo slyšel jaktěživ?

Již zmlkli; strun jen tichý van

se dále síní nes,

tu jásot slyšet se všech stran

a hlahol, křik a ples,

což na tom, cizí že to řeč,

jež v písni zněla dnes.

A z křesla povstal Václav sám

a s číší zvedl páž:

„Ten pohár pro vděk, pěvci, vám,

hle, piji na dno až,

na vaše zdraví, vaši čest

a sladký jazyk váš.

Je nade všecky jeho vděk,

ať značí ples či žal,

já sám jsem v kouzlu myšlenek

v něm vlastní píseň stkal!“

A loutnu vzal a německou

král píseň zazpíval.

Tu nový hlahol, číší třesk

a jásání a šum,

že vzplanul také pocty lesk

těm švarným cizincům,

jen hlouček českých pánů stál,

své čelo plné dum.

A k jitru skorem táhlo již,

než ztichl starý hrad,

než překocena slední číš,

než král se v lože klad;

jak usínal, zněl v uších mu

hlas písní posavad.

Leč sotva zdřím, již vyděšen

se ze sna vytrh v ráz:

To zvonů starých nový den

již vítal hlučný hlas,

král naslouchal a bled a bled

a jako list se třás.

To nebyl všední zvonů zvuk,

těch kovových úst zpěv,

ten hlas jich dnes jak plný muk

a jak by chvěl jím hněv,

jak by v něm znělo: „Prorado,

tys vlastní zapřel krev!“

Jak mrtvých knížat smutek žil

by dojímavý v něm,

jak tisíců by hlas se slil

a kovovým jich rtem

by lkal a bouřil: „Prorado,

zhrd’s lidu jazykem!“

A chvěl se, vzkřikl: „Stavte zvon!“

pln hrůzy Václav král.

A ztichl zvon, leč strašný ston

zněl v sluchu krále dál...

Ó, jaký div, že od těch dob

se zvonů tolik bál!?