BALLADA O ZVONU.

Zvon v staré věži visí

a jak ten vítr táhne,

v něm zašlé písně křísí.

Já nevím, jak to bylo – v tmavou noc

se rozezvučel tenkrát jeho hlas

a úpěnlivě volal o pomoc

a kvílivě se tichou nocí třás'.

Já nevím, jak to bylo, mně jen děli,

že náhle vzplanul obzor zkrvavělý

a pokřik „hoří!“ budil spící ves.

A rachot dřev a křik a pláč a ston

a kouře sloup se zvedal do nebes...

a v pustou vřavu smutně volal zvon.

Teď v staré věži visí

a jak ten vítr táhne,

v něm zašlé písně křísí.

A pod tou věží – je to dvacet let –

ten křik zněl kol, dech ohně žhavě táh'

a žena chudá na ten drsný svět

čekala kohos v těžkých mrákotách.

Teď přišel dřív – a „umře záhy,“ řekli,

tak slabým byl. Jen matky pohled změklý

lpěl na něm dlouho... „Co's to přines' nám?“

tak šeptala, proud slzí v oku tál.

Tak vynesli je – dohoříval trám,

jen zvonek ještě nocí volal dál.

Teď v staré věži visí

a jak ten vítr táhne,

v něm zašlé písně křísí.

A jak jsem řek', to dvacet roků už.

Těch dvacet let! – A malý, bledý hoch

je za ta léta zatím vzrostlý muž

a starou matku prací živit moh'.

Leč divokým byl jako nikdo tady,

číms neznámým plál drsný pohled mladý –

ba říkali, ten divoch není z nich,

byl nezkrocený, zahýřil si rád –

a div: muž drsný jako dítě ztich',

když tichou nocí slyšel zvonek lkát.

Zvon v staré věži visí

a jak ten vítr táhne,

v něm zašlé písně křísí.

A matka děla jen: „Bůh duši spas,

co chce ten zvon a proč se celá chvím?

To jak by dítě lákal jeho hlas – “

A zatím JÓza retem zvášněným

a celou duší líbal mladé čelo

a dívčí skráň... a jeho srdce chvělo

se nepoznaným blahem... Západ plál

a rozléval jí záři po skráni

a hluboký dech svatý kolem vál

a s věže tichem znělo klekání.

Zvon v staré věži visí

a jak ten vítr táhne,

v něm zašlé písně křísí.

A jak ten vítr táhne, prchá den

a noc a vše... Pak tou, již tak měl rád,

kdys viděl se, že bídně podveden,

na jiných prsou zřel ji jedenkrát

a oči se mu zalévaly krví – –

A než-li jitra vzplanul zážeh prvý,

nad hlavou soku rudý plamen šleh',

zas pokřik „hoří!“ šerem noci táh'

a s věže staré opět po létech

bil úzkostlivě zvonek na poplach.

Teď v staré věži visí

a jak ten vítr táhne,

v něm zašlé písně křísí.

A jak ten vítr táhnul v chudou ves

dál, víc a víc kol rostla žhavá zář,

nad slední chatrč divý požár kles' –

až vzkřikl kdos: „Tam, hleďte, prchá žhář!“

A zdivočilí, rovni štvané zvěři,

s křikem a láním spěli za ním šeří

a u zvonice vypáčili v ráz

zavřená vrátka –: s mrtvým zrakem on

tu v tmavém přítmí visel za provaz

a nahoře se vichrem klátil zvon...

Teď v staré věži visí

a jak ten vítr táhne,

v něm zašlé písně křísí.