BALLADA – PŘÍPITEK

Za kresby, rýmy, duchaplné řádky,

jež sympatií a rozmarem dýší,

na sklonu svojí smutné čtyřicátky,

než dythiramb se v elegii ztiší,

vám tento pozdrav z hlubin duše píši!

Vám, děti Apolla, jímž rozváty

sny mládí nejsou, vám v zdar zvedám číši

ve vlhkém koutě Mahabharaty.

Již vykřesáte jiskru z každé látky

ve města hluku i vsí ve zátiší,

již znáte lásky velký příval sladký

a znáte touhu, stále letět k výši,

že váš zrak od hvězd šosák nerozliší,

Vy s bohatými vidin poupaty,

ó pijte – králi v myšlének svých říši –

ve vlhkém koutě Mahabharaty!

Ať žijí dále o umění hádky,

ať zasměje se každý, kdo je slyší,

ať rostou pruty na šosáků spratky,

na staré sovy, na mudrácké myši!

Ať v prvním paláci, ať v slední chýši

dál bují uměn poklad bohatý,

tkán v mramor, tóny, v pergamen a v plyši –

ve vlhkém koutě Mahabharaty.

Zhyň nesvár, z něhož zášť a závist čiší,

však lijavcem se sypte dukáty

vám v kapsy, Tomášští Vy svatí mniši,

ve vlhkém koutě Mahabharaty!