BALLADA PRO DOMO SUA.

„Tak, na tvé písni vše by hezké bylo“ –

nejeden poslouchám hlas kritický –

„tak leccos by v tvé písni okouzlilo,

zní leccos vzdušně, prostě, básnicky,

ba v prostotě jsi skoro klassický;

jen jedno nezřím, nálad jednu pásku:

tu klidný jsi, tam bouřný, mystický“ –

Jsem vždycky týž, nechť stokrát měním masku!

Tkám v píseň vše, čím srdce zabloudilo

a čím se lidské zachví na vždycky,

rád, jestli něco pravdivého skrylo

ať v módní frak či peplos antický.

O holi jdu, nevzlétám nadlidsky...

Za motiv nejmenší dám všecko v sázku,

však s básní svou se nedřu fysicky –

jsem vždycky týž, nechť stokrát měním masku!

Mám barvy rád, mně v nich se zalíbilo,

rád motiv perský mám i biblický,

leč v čem mé ryzí české srdce bilo,

že přemohlo i žár můj tropický

a vyznělo i přes škleb cynický,

to kladu nejvýš, největší svou lásku

tam vdech jsem, slední rytíř blanický, –

jsem vždycky týž, nechť stokrát měním masku!

Vším chvěji se, jsemť právě Vrchlický.

To, čtenáři, vem sobě za pomlázku:

vždy česky vroucí, modní, sapfický –

však vždycky týž, nechť stokrát měním masku!