BALLADA prosící o lásku.

Dost bylo slz již, nářků, marných snění,

dost bolestí a nocí probděných,

dost muk a touhy, dosti utrpení –

hle, na horách svár bouřných živlů stich,

nad srázy skal, z jichž rozpukaných rýh

proud ještě řine, slunce se zas sklání – –

Proč nesvítí tak láska do slz mých?

Ó, krásné oči, mějte slitování!

Což bolu nikdy, nikde konce není?

Krom lásky k tobě jiný nemám hřích –

proč bol z té číše čisté v žití pění?

Se srdcem zkrváceným v stopách tvých

jak bludný stín se plížím v ulicích,

ždám očisty, jíž nedosáhnu ani,

a jsem tak sám, mráz do srdce mi dých – –

Ó, krásné oči mějte slitování!

Svit naděje mi hoďte ve spěch denní,

v změť malých snah, illusí zlomených,

z nichž tvrdý život Medusy tvář cení,

a v pochyb spor i v nepřátelský smích.

Mé srdce vulkán vášní plamenných,

je ztište ve svém sladkém usmívání:

po bouři též se oblouk duhy zdvih –

Ó, krásné oči, mějte slitování!

Ty paní snů mých, žití mého paní,

své oči pokárej, neb jenom raní,

a rci jim: „Vždyť ho dost již osud stih...

Ó, krásné oči, mějte slitování!“