Ballada půlnoční.

S nebeské měsíc výšiny

do naší hledí dědiny,

prozírá všecka okénka,

a tak se snadně dovídá,

kde jaká skryta myšlénka.

Spí mladý párek pěkným snem

jak bílá růže s lupenem,

a kdo by právě venku stál,

ten velmi by se podivil,

jak na nebi se měsíc smál.

V tom půlnoc s věže přilítla.

Nevěsta ze sna procitla

a vzkřikla: „Bože, pohleď jen,

ó vstaň, můj milý, pro Krista,

smrt k nám se dívá do oken.“

A z venku slyšet mroucí hlas:

„Spas, Bože, zoufalého, spas!

Kdo bolest, žal můj pochopí?

Mou spásu jsi mi urval dnes –

spi jenom, druhu, dále spi!“

A ženich jako do truhly,

nevěstě údy utuhly,

a duch, co je tak poděsil,

kdy všecko spalo dále zas,

se na topole pověsil.