BALLADA RENAISSANČNÍ.

A noc ta vzejde: Až jednou z cest

se vrátí, dům pustý a prázdný bude...

Jen větrničky se ozve chřest

a vichřice skřipky na srních chudé...

Z cest válečných s dóžem se navrátí,

lev benátský přivítá jeho lodi...

A vepluje v radostné závrati,

v svůj palác vkročí a zbroj svou shodí...

Však podivně palác Vendramin

se shlížeti bude vodou temnou,

i gondoly u schodišť, pilot stín

se bude třást bázní přetajemnou...

On vejde... A bude přivítán

jen zdmi a sluhy, jichž oči žhavě

Ihou zděšením, že nečekán

je paní svou v té chvíli právě...

Síň prázdně a dutě bude znít

ozvěnou kroků, do svítání,

až hledat ji bude a bolestí výt,

až čekat bude s hrůzou na ni...

Ta vrátí se k ránu... A krokem mdlým

v měsíčním vejde modrém jase,

šat potřísněný falernským,

jímž s milencem svým upila se...

A leknutím bledá, netušíc

příchodu toho, jejž nečekala,

mu s chladnou lží cynicky vyjde vstříc, –

on mlčky vyslechne, co lhala,

a zhnusiv si na ráz hru, řekne: vím...

Kdo loupil, lhát učil vás při orgii,

to budiž věčným tajemstvím

psů zrazujících, zrádných zmijí...

Pak ona co v poduškách usíná,

meč zkouší, jej dlouho a pozorně brousí,

na milence, jenž má as od vína

vonící, měkké, plavé vousy,

a bez úsměvu a bez hlesu, jat

divokým vztekem do ulic kráčí,

zabuší u milence vrat,

a vejde... Dne paprsky rudě pláčí...