BALLADA REVOLUČNÍ

Zavládl jakýsi bázlivý klid v říši slavného krále,

pohárů cinkot jen zaznívá z paláců, zámků a hradů.

Chrámy jsou zamčeny všechny a na věžích hradebních stále

vyhlíží šašek do zavřených, kvetoucích králových sadů.

Duní tam pod zemí... jakoby krtkové dole kdes ryli – –

v rodinách počestných měšťanů říkají dvanáctkrát „Ave!“

lámou si hlavu, kam bezpečně poklady svoje by skryli

a plny slz jsou již tvářinky rozmilých dcerušek smavé.

Zvolna i v sídlech nejmocnějších nastává hrobové ticho,

král schoval korunu svoji a rytíři pustili číši;

velkněz již dávno skryl do peřin posvátné, kulaté břicho

a v chodbách rozsáhlých klášterů buší do prsou svých mniši.

Ze slují podzemních postavy lezou se zdviženou rukou

a plní náměstí a plní ulice a plní brány

a píseň života pějí a na vrata paláců tlukou

a ženou za sebou z hradu ven krále i opilé pány.

Tu šašek s věže sběh dolů do dlouhého, hustého davu

a běžel do hradu a našel korunu v úkrytu kdesi,

posadil sobě ji se smíchem šíleným na svoji hlavu,

zapálil hrad a pak utekl v daleké, zelené lesy.