BALLADA SLUNCI

Když mizí noc a bledý rudne vzduch,

když rose kalich otvírají květy,

když v sladké tísni čarovábných tuch

se v nitru chvějí tiché srdce vzněty,

a v plamné touze hoří moje rety,

by píseň, která dříme v klenbě čela,

bělostným křídlem k nebi vyletěla,

když zlatý paprsk slunce v trávu hází,

z níž letí motýl, křídla vzepnuv skvělá,

tu v duši mé to jako slunce vzchází...

Již klesla noc a vzplanul nebes pruh

tam, kde až v mraky horstvo vzpíná hřbety,

a v přírodě se vzmáhá tajný ruch,

a orel v nebe míří svoje vzlety,

a zem se budí, probouzí se světy, –

– V tu chvíli přišla píseň má a děla:

„Proč nyní mlčíš, slova tajíš vřelá,

hleď, svit již mlhou cestu v den si razí,

jen Jitřenka se leskne ještě bdělá...

Ty musíš, musíš zpívat' – slunce vzchází...“

A poslech' jsem. Z mhly vzhoup' se slunce kruh

a znova vzplanul paprsk tisícletý...

A v jeho teplé záři spil se duch...

A muezzin jak stoupá v minarety,

by Boha vítal – jak to činil léty –

šla píseň má, na horská témě spěla,

a koupala se v rose vlahé celá,

a ne-li růže, aspoň květné mlází

si v srdce kobu tichou přinášela,

neb slunce vzchází, – plamné slunce vzchází...

Já vím, to vše, v čem pravý září Bůh,

když démon temna v propast padá kletý,

čím duní boj, čím skví se čistý pluh –

kde věčných krás jsou vytoužené mety,

to nemůž' ret říc', nemůž' píseň smělá...

Však jas se nítí, pučí dnové blazí,

a přec jde z duše píseň osamělá,

neb slunce vzchází – plamné slunce vzchází...