Ballada-sonet.

Snil Achmet, Fatima ku jeho loži

že přišla jako vždycky s číší vína,

leč smích jí náhle na rtu uhasíná

a ňadro chví se, kam svou hlavu složí.

Snil, její lokty jsou dnes ostré hloží

a doušek vína pálí; těžká, líná

je hlava, údy mdlé strach divý spíná,

i umřel; jde před soudný stolec boží.

V tom vzbudil se. Fatima před ním stojí

a vína číš mu podává jak denně;

i váhá Achmet chvíli v těžkém boji.

Však Fatu neujdeš, si v mysl vštípil

co malý hoch – ač zřel, jak třásla ženě

se bledá ruka – usmál se a vypil.