Ballada svatební.

Dnes zlato své vám rozdělím

a co kdo chce, to dám,

bych prostřed vás, již truchlíte,

já vesel nebyl sám.

Ha smějte se! Mně v žert a ples!

Jsem jako mocný král,

neb s hlavy její svatební

dnes závoj rozevlál,

a první její v chrámu krok

mým sledním bude v žití –

oj k ní mne pusťte, musím přec

šťastného soka zříti,

jenž s hlavy věnec sejme jí,

co já kdes budu hníti!

Já barbar! na ní vylákal

jsem přísahu, a snad

teď proto bude rmoutit se

a žalem umírat,

a v loktech svého ženicha

též omdlí, když ji juž

kněz s jiným spojí na věky.

Však uzří, jaký muž

jsem bídný proti manželu,

jenž své jí srdce dává

za jeden pohled horoucí,

jímž spita jeho hlava

jak stíny svatých na nebi,

jež věčná blaží sláva.

Ach, již se blíží... Jásejte

vy blázni, ať můj smích

kol samoten tu nekrouží

po kobkách příšerných

jak netopýr, jenž v polotmě

naráží krvavou

svou hlavou v sloupy, které zde

jak umrlci se pnou,

ať hymnus v chrám ji uvítá,

zkad navrátí se ženou

se srdcem slabým, s duší však

poznáním očištěnou

v dny příští, které nade mnou

se v chrámy velké sklenou.

Dnes budu spáti pevně tak,

že nikdo nesmí mne

svým hrubým slovem probudit

z té mdloby tajemné,

ať anděl skloní nade mnou

svá křídla nebo ďas.

Dnes budu spát tak pokojně

a zítra zas a zas,

a dále tak a stále vždy

co čas má jenom roků,

pod kalnou jeho hlubinou

pochován v jeho toku,

s tím červem v srdci neživém

a hmyzem v pevném oku!