BALLADA SVATODUŠNÍ.

V dav na bílém koni svém mladý Frič vjel,

ten pod ním jen tančil, se vzpínal a chvěl,

jak stín když jej na blízku plaší.

„Ej, letnice, veselé letnice,

ven z domů, kde proudí dav nejvíce,

již nic se nebojte, braši!

Ven, hlásati volnost a svobodu,

jež letí od národa k národu,

kde třeba, v třeskotu zbraní;

ať jásotem všechen ji pozdraví lid,

ej, svobodu, volnost si nedáme vzít

a třeba-li, umřeme za ni!“

– Toť opravdu – usmál se vesele druh,

jenž po boku jel mu – jak v apoštol kruh,

jenž bázní hyne a zmírá,

když Boha se snesl mohutný hlas:

„Již otevřte, v davy vyjděte v ráz,

a velká síliž vás víra!“

– Vše s mojí se shoduje představou,

jen jazyky scházejí, nad hlavou

by se nám ohnivě vtiskly! –

V tom od Letné blesk a dunění děl.

A se smíchem, který až do stáří měl,

vzkřik Frič: „Zde máš je, už blýskly!“