BALLADA SVATOVÍTSKÁ.

U svatého Víta duchu mocí

mrtví z hrobek vstali o půlnoci;

zvonky zvoní, v chrámě světla plají,

do lavic si mrtví usedají.

Ten si kleká, ten se v dumy hrouží;

biskup Vojtěch sám mši svatou slouží,

svatý Václav s věrným Podivínem

konvičky mu drží s mešním vínem.

Spytihněv svou zbožně kloní hlavu,

Bořivoj se chýlí k Břetislavu,

Přemyslové dva tu hrdě stojí,

meče jakby připravené k boji.

K Jiříkovi Ladislav se vine,

Václav plaše sedá v místo stinné,

prostřed žen svých Karel vážně klečí,

záři stíhá Rudolf z povzdálečí.

Za nimi dav, rytíři a páni,

těžké meče, zlaté krumplování,

biskupové, preláti a mniši

spínají své ruce v noční tiši...

Na podhradí tiše dříme Praha,

v doupatech se hanba válí nahá,

v sálech zdobných všecko víří v reji,

v krčmách pustě opilci se smějí.

Číše zvoní, píseň zvučí slizká –

nevidí tam nikdo, jak se blýská,

jak sem od hor děsná bouře kvačí,

k zemi spár jak vztahuje se dračí?

Bludný chodec vyšed v půlnoc tesknou,

zřel, jak okna v dómu tam se lesknou –

teď, jak by zpěv slyšel – trnul němý –:

„Žízň a mír v naší zemi...“