Ballada tříkrálová.

Při sterých dětí vřískotu a lidských houfů hluku,

při mocném kotlů víření a táhlých trubic zvuku

tři králi vjeli v město Betlehem.

A řekli lidem: „My jsme přišli sem,

by hlavy naše pánův před pánem se uklonily,

a bychom slzu radosti zde spolu uronili.“

Hned městem zas se berou dál, až k chudobnému stáji,

tam s velbloudů svých slézají a řadou poklekají

a mezi tím, co služebníci v chvat

po zemi rozstírají s dary šat,

král řečník zvolený – ten, jenž hned první s kraje klečí –

svou úctu svatým pronáší, to tuze pěknou řečí.

Pak druhý lichotivě dí: „O matičko Ty jasná,

jakž je to dítko půvabné – již očička ta krásná –

toť věru celý panímámin zrak!“

A třetí k Josefu dí právě tak:

„No je to radost nad radost – jakž, ctěný pane mistře!“

Však Ježíšek kýv’ z jeslí prstem svým a pravil bystře:

„Vy králové jste přišli sem, že já jsem ještě dítě,

Vyť apoštolům svobody se kdys i ukláníte:

však až já ponarostu v celý muž,

a žáků půjde za mnou houfně už,

hned sestrčíte hlavy své pak v strachu dohromady

a budete i tupých od biřiců bráti rady.

Teď přišli jste sem s poklonou z té světa někde dáli,

a sypete mi zlata lesk a kadidlo i chvály,

pak – byste zachovali zlatou svou –

mně korunu necháte trnovou,

a k poslední mé cestě skalní ku Golgatě

Vás tří se nedostaví žádný – dím to svatosvatě!“ –

Král řečník s čela korunu si honem k uchu šoupnul,

rád řek’ by něco, neví co, a zdá se mu, že zhloupnul.

A na to v tajený se dali šept,

druh druhu ve královské ucho rept’:

„Že z tesařky je předce jen, on každým slovem jeví!“

To ví se: přišli se slávou – jak odešli, se neví.