BALLADA TULÁCKÉ NOCI.

Vlahá noc... A všeho škoda.

Jak jsou matná gesta cizí...

Zástup zvolna noci mizí,

páni, dámy, ekypáže,

ten, kdo nabídnout moh’ páže,

ale který nenabíd.

Tuláků dvou zbyla shoda:

možno hýřit, bouřit, žít?...

Tulák věří v svoji říš’:

Venuše chrám ten je všude,

v travách parku, v krčmě chudé,

ve tmě obřích budov blíž...

Chodců pozdních refrén známý

k Venuši zní modlitbami...

Tulák potulnou zří paní

v šeré záři svítilen.

Velké oči hladem hoří,

bože, zdali do svítání?

Vůně dech tak prudce vane...

Lze se okouzlit jí, pane?

Nikdo nevzplá, otráven,

láskou k té, jež čeká, volná?!

Otázka ta směšně bolná...

V lesku světel tmavší flór

vrouben zlatých vlasů zdobou.

Chodci mizí, město tichne.

A ta vůně marně dýchne

v zapředený rozhovor.

Zítra svátek velkonoc. –

Hlad jen jitří vášeň obou...

Nepřijdou už jíní muži

v knoflíkové dírce s růží?...

Nikdo? Jak ta skončí noc?...