BALLADA VÁNOČNÍ.

Šel Ježíš se svatým Petrem –

zas byly vánoce;

šli závějí a větrem,

kraj zavát hluboce.

Šli k zámku, jenž plál celý,

na statků vešli práh,

by hojnost všeho měli,

Pán všude žehnal v tmách.

Až přišli k chudobné chatě

na konci vesnice.

„Zde, Pane, vrchovatě

dát třeba, nejvíce!“

– Zde, Petře – Pán děl s klidem –

dál zůstaň bída, sten,

leč za rok těm chudým lidem

se dítě naroď jen!

„Jak, Pane? do té nouze,

kde zima je a chlad,

kde život hájí pouze,

chceš ještě dítě dát?

Na zámku tolik je stesku

pro dítě – však, ó, víš,

tam v blahu žilo by, v lesku,

však co mu skytne chyš?“

– Ó, Petře, smutno, jestli

ti připomínat mám,

že v stáji, prostřed jeslí

jsem narodil se sám!

Nač mocných množiti pýchu,

je jí už dost a dost,

v té země ubohé líchu

sít ještě změkčilost?

Zde třeba silných paží

a lebek ze žuly,

by, bouř když slabé sráží,

se ani nehnuly.

Jež neklesnou, když klovat

je počnou krahuji,

jež dají se ukřižovat

za lid, jejž milují.

Ne z měkké, sypké hrudy,

dub ze skal vypučí,

a tací z chudé půdy,

ba, Petře, z nejchudší. –

Něm Petr stál tu, a svatou

šli nocí oba dál,

však nad chudobnou chatou

svit velké hvězdy vzplál.